Informace

Jaroslav Dušek: My se nedokážeme radovat, protože nedokážeme odpouštět



Pokud máte problém s přehráním videa, tak se něj můžete podívat zde:
Ukázka z představení Jaroslava Duška - Čtyři dohody ...

My jsme vlastně v rukou neomalenců. Nám někdo řekne "Ty jsi ale debil" a my se zhroutíme. Nechápeme že jemu je to jedno, on je v pohodě, jemu je to jedno. Nám je blbě. My podlehneme té větě. My sebe sama ničíme, vyčítáme si to, zkoumáme to. Proč to řekl, co tím myslel? Nemůžeme mu to zapomenout. Protože reagujeme osobně.
A proto 2. dohoda Dona Miguela Ruize nabízí řešení: Naučme se nebrat věci osobně. Nebrat věci osobně. Na to ego samozřejmě hned reaguje a říká "Počkejte to není možné přece. Člověk musí prožívat osobně protože máme city, máme emoce, pociťujeme věci." Ale ta věta neříká "nepociťujme emoce". Ta věta jenom říká "Neberme to osobně." Prostě pochopme, že když nám někdo řekne "Ty jsi ale debil", že nás se to netýká. To je těžké pro nás pochopit. Že se to týká jeho. To je jeho věta, on to říká, on nám něco říká o svém světě, o svém způsobu uvažování. Pro nás je těžké to pochopit, protože jsme navyklí to prožívat směrem k sobě, dovnitř, osobně. Ale když se odnaučíme té osobní reakci, tak to znamená, že přestaneme reagovat jako automat, přestaneme reagovat hned, jak si přeje dokonce ten kdo nám to říká. Najednou zvolíme svobodně svojí reakci. No a on nám třeba řekne "Ty si ale debil" a co? No tak se můžeme zasmát. Nebo taky nemusíme reagovat vůbec.
Protože my nemáme nějakou povinnost reagovat. My si ho můžeme jenom prohlédnout. ... A nám se někdy může stát, že když si toho člověka prohlédneme opravdu dobře, že najednou uvidíme ta jeho dávná zranění. A my pochopíme jeho zranění a pochopíme tu jeho touhu nás taky poranit. Najednou porozumíme té jeho malicherné aktivitě. A když jsme pokročilí, tak mu to dokonce můžeme v takové chvíli rovnou i odpustit. Hned. A máme to z krku. No jo ale tak to taky nejsme takhle vychovaní, odpouštět takhle. "Nějakýmu debilovi, co? To se ego okamžitě brání. Odpouštět hovadu nějakýmu? Nikdy! To slabost vole. Vodpustim. A co bych mu vodpouštěl, von to nezaslouží vůbec, pitomec, vole, grázl jeden." A nám uniká, že my se ničíme. Nám uniká, že my se rozčilujeme, že nás to trápí, nás to zanáší. Protože nedokážeme odpustit, přitom každý z nás několikrát denně si odpouští na záchodě. Ano. To všichni známe. Tam si jdeme odpustit. Samozřejmě, protože jinak by nám praskl měchýř. To nepovažujeme za nic zvláštního. Ale mentální měchýř přeplňujeme klidně dál. Ten emocionální měchýř přeplňujeme těmi dávnými zážitky. "Tehdy neměl Tvůj táta říct mýmu tátovi ...". My to s sebou vlečeme deset dvacet let. My máme ohromný emocionální měchýř plný zranění. Přeplněný. A ten se snažíme dotáhnout co nejvejš ještě. To je ohromně vyčerpávající.
My nejsme průchozí, nemůžeme se radovat, protože nedokážeme odpouštět.

Komentáře:

Příspěvek můžete komentovat zde ...