Informace

Na tom, co se událo, již nemůžeme nic změnit. Pouze se můžeme pozastavovat nad tím, jak stejné události jsou v různých obdobích různě vysvětlovány. Také dnes můžeme žasnout nad různými "názory" na osvobození Československa v květnu 1945.Když si přestaneme myslet, že Československo bylo středem světa, kolem něhož se točí světové dějiny, a jehož osvobození bylo hlavním cílem armád bojujících proti nacistickému Německu, možná začneme na události konce druhé světové války nahlížet trochu jinak, trochu méně namyšleně. A také se možná lépe smíříme s mnohdy zaujatými, historicky neobjektivními zprávami, kterými nás zásobují "naše" korporátní sdělovací prostředky.

Osvobození nebo porážka?
V materiálech, dokumentech i filmech o této etapě druhé světové války jsou popisovány mnohé bitvy, vítězství i prohry. Dlouhá tažení armád Osy i spojenců na východ i na západ, od Egypta, přes Libyi, Tunis a Alžírsko po Maroko - nikdo se nezabývá specificky tím, že ta a ta armáda osvobodila ten či onen stát, který právě byl v trase jejího postupu. A právě tak byl jeden středně velký - sice nikoli bezvýznamný, ale v širších souvislostech určitě ne klíčový - stát uprostřed Evropy v trase postupujících armád na konci 2. světové války.
Jistě, demarkační čára, která nastavila postup spojeneckých armád ze západu na východ a z východu na západ, byla původně narýsována v trase hranic Bavorska a ČSR a až následně byla posunuta poněkud východněji. Umožnila další postup Američanů, kteří k této linii dorazili dříve než Rudá armáda, jež musela překonávat zuřivý odpor Němců na mnohonásobně větším území.
Snad toto dodatečné posunutí demarkační čáry způsobilo, že americká správa na našem osvobozeném území postupovala podle stejných principů jako americká okupační správa na obsazeném území Německa. Ostatně větší část území ČSR obsazeného Američany, byly Sudety - v té době vlastně ještě prakticky součást Německa. Můžeme proto konstatovat, že spojenecké armády na východě i na západě bojovaly se stejným cílem: porazit nacistické Německo. Postupovaly a obsazovaly další a další území, jejichž obyvatelstvo se mohlo, ale zčásti také nemuselo, považovat za osvobozené. A nemuselo to být pouze na území Německa, ale také na území jeho spojenců, mezi něž patřilo Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Černá hora, Srbsko, Itálie i Slovensko. Vezmeme-li to důsledně, pak ani Protektorát Čechy a Morava nelze z této skupiny zcela vyjmout. Navzdory odoboji a Benešově londýnské vládě, díky níž jsme získali statut "vítězů", technicky šlo o území Říší "chráněné".

Koho oslavovat
Asi také není možno tvrdit, že všichni vojáci vítězících vojsk se při vstupu do území dobytých na Němcích nutně museli považovat za osvoboditele. Mohli se stále považovat za dobyvatele na nepřátelském území, přičemž přátelská nálada obyvatelstva, které je oslavovalo, jim jistě musela být příjemná. Ale že nikdy v dějinách nebyla přítomnost válčící armády – a to ani vlastní, ani cizí – ničím příjemným pro civilisty, to snad není potřeba připomínat.
Takže uznejme, že ten probíhající absurdní mediální spor, zda máme více slavovat naši osvoboditelku Rudou armádu nebo osvoboditelku armádu americkou, je věcně bezpředmětný. Neměli bychom se tedy nechat zatahovat do uměle vytvářené "bojové atmosféry", která má jediný cíl: ještě víc rozeštvat národ proti sobě, aby nevnímal nebezpečí, která mu hrozí odjinud. Rozdělený národ se lépe ovládá, než národ jednotný, hájící společné národní zájmy.
Oslavujme prostě 75. výročí konce 2. světové války v Evropě. Oslavujme, že náš stát byl po této strašné válce způsobené Německem obnoven, že nezanikl náš národ. Uctěme památku všech padlých a čiňme vše pro to,, aby se nic podobného již nikdy neopakovalo.
Nechce-li snad někdo uctít památku všech obětí, chce-li někdo oslavovat pouze tu "svoji" oblíbenou armádu, má na výběr: Uctít památku oněch 116 padlých Američanů, nebo 144.000 vojáků Rudé armády padlých na našem území. Ta rozdílná čísla by však každého měla vést k zamyšlení.
Velkolepé oslavy osvobození, které se v posledních desetiletích každoročně konají v Plzni, jsou nepoměrné ke vzpomínkovým akcím v Praze. Proč - alespoň mediálně - nelze stejně vděčně připomenout také Rudou armádu, jejíž zcela dominantní účast na porážce Německa a osvobození Československa se z "nějakých důvodů" zdaleka tak silně nepřipomíná.
V Plzni byl opět postaven pomník "Díky, Ameriko!". Byly přivezeny nové žulové kvádry až z Francie. U původního pomníku totiž popraskaly sedm metrů vysoké žulové pylony. Asi vlivem překrucování dějin, které u nás má nevykořenitelnou "tradici".

Nepříjemná pravda
Proto nikdo nepřipomíná, jak se ve skutečnosti americká armáda na našem území chovala. Podle některých názorů to bylo stejné, jako chování americké okupační správy v Německu, podle jiných názorů ještě horší.
Pamětníci vyprávěli, že když v Plzni vypuklo 5. května 1945 povstání, německé vojenské posádky a velitelství složily zbraně. Plzeňský rozhlas už rovnou hlásil do éteru: "Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří", zatímco ten pražský volal o pomoc, neboť v hlavním městě se tvrdě bojovalo.
Američané vstoupili do Plzně 6. května 1945. Měli své rozkazy. Odmítli žádost Revolučního národního výboru v Plzni o poskytnutí vozidel a zbraní pro dobrovolníky, kteří chtěli jet na pomoc bojující Praze. Pomoc Praze jim zakázali, české vojáky a četníky odzbrojili. Pokusili se zakázat i Revoluční národní výbor a zakázali vydávat české noviny. Všímali si jiných věcí Na "osvobozeném" československém území bylo množství skladů a zásob nejrůznějšího zboží, pohonných hmot a potravin. Co americká armáda neodvezla do americké okupační zóny v Německu, to cíleně zničila. Zvláštní osvobození.
Nebo jak si vysvětlit, že Američané bombardovali Škodovy závody v Plzni 17., 18. a 25. dubna 1945? Tedy v době, kdy byla válka již u konce. Na Škodovku svrhli přes 5.000 tříštivých a zápalných bomb. 29 objektů bylo zcela zničeno, 21 těžce poškozeno, infrastruktura byla zcela rozvrácena. Při bombardování Plzně bylo zničeno 505 budov, seřazovací nádraží a další objekty. Přitom bylo zabito - Američany 14 dnů před koncem války - 624 Čechů, 453 jich bylo zraněno.
Když si ruiny prohlížel oslavovaný osvoboditel, americký generál Patton, prohlásil: "Dobrá práce, jsem spokojen." Z toho vyplývá, že taktika spálené země, kterou Američané uplatňovali také u nás, byla záměrná a cílená. Důvod je prostý. Po zveřejnění Košického vládního programu Američané pochopili, že ČSR bude dosti vzdálena sféře jejich vlivu, takže zdejší továrny je nutno zničit, aby nemohly být konkurencí západních firem.
Když k tomu ještě přidáme velké množství dalších bezohledných amerických náletů na jiná česká města, které v roce 1945 již nemohly mít na vývoj války žádný vliv, ale stály nás ohromné materiální škody a způsobily zbytečnou smrt tisíců Čechů, můžeme dojít k závěru, že Američané na našem území zabili více Čechů, než Němců.

M.S.

Převzato z facebooku.
Převzato v dobré víře, že je tyto informace potřeba šířit dále a že FB je může kdykoli odstranit.

Komentáře:

Příspěvek můžete komentovat zde ...