Petr Robejšek: Stát a společnost není fabrika
“Všechny ty argumenty, které dnes slyšíme o broucích a o planetě, která nás neunese, jsou převáděné ze západu. A já se ptám těch novinářů, kde je váš kritický rozum? Připadáte si ještě jako žurnalisté? Jako samostatně myslící osoby? Nebo jenom potřebujete splatit barák, máte hypotéku, a tak děláte, co se vám řekne?” ptá se v druhém díle našeho rozhovoru pan Robejšek.
Jak se to stalo, že naši světovou společnost skrytě ovládá hrstka super-bohatých?
Proč si super-bohatí myslí, že jsou neomylní?
“Bohatí nemají pravdu jenom proto, že jsou bohatí. Oni jsou stejně nedokonalé bytosti jako všichni ostatní, kteří na této planetě jsou. Jenom jim připadlo obrovské množství peněz.”
Jak nebezpečná je pro současnou společnost digitalizace a umělá inteligence?
Proč se v posledních dekádách výrazně zastavil vědecký pokrok?
Proč vynálezy, s kterými přišel například Nikola Tesla, před námi světová elita ukrývá?
“Vynálezy patří bohatým. A vynálezy používají bohatí jen tehdy, když jim vynáší. Většina lidí zná ty úvahy o tom, co všechno vymyslel Nikola Tesla a co se ale nesmí používat, protože to nevynáší. Totéž se týká medikamentů a zdravotnictví,” říká pan Robejšek.
Na závěr dodává: “Musíme se zbavit lenosti a pohodlnosti a nesmíme si dovolit výmluvy typu - co já zmůžu. Vždyť já jsem jen jeden. To je výmluva líných a zbabělých. Každý, kdo má mozek a vnímá, že situace není dobrá, může něco udělat.”
Podívejte se na druhý díl rozhovoru s panem Robejškem a dozvíte se více.
31. května 2023
Strojový přepis celého rozhovodu a zároveň názorný příklad jak AI (tedy jeden z dalších nástrojů našeho zotročování) může sloužit právě v boji proti systému. Tyto nástroje je třeba využívat a zároveň nedopustit, aby ony využívaly nás. Omluvte případné chyby a nepřesnosti.
**Robejšek:**
Všechny ty argumenty, které dneska slyšíme o broucích a o planetě, která nás neunese, ty argumenty jsou, řekněme, s posunutím jednoho půl roku frekventované na Západě. A tady se to převádí. Já se ptám i těch novinářů, kde je váš kritický rozum, kde jsou vaše schopnosti rešeršovat. Nejspíš nemáte vůbec žádnou možnost se kriticky vyjádřit. Prostě ta dikce je předepsaná a vy jenom doplníte slova. Připadáte si ještě jako žurnalisté, jako samostatně myslící osoby, nebo jenom potřebujete splatit barák a máte hypotéku a děláte, co se vám řekne. To je neuvěřitelné. Ta miliontina obyvatel země, těch superbohatých, si zcela mylně a neoprávněně odvozuje od svého bohatství i neomylnost a božský status. Vynálezy patří bohatým. A vynálezy používají bohatí, jen když jim vynáší. Všichni nebo většina lidí zná ty úvahy o tom, kolik to všechno asi vymyslel Nikola Tesla a co se ale nesmí používat, protože to nevynáší. Totéž se týká i medicamentů, zdravotnictví a tak dále. Tu cestu koncentrace bohatství do několika málo rukou, které jejichž mozek se potom zblázní a oni si vymyslí, že musíme jíst brouky nebo že nás země kovo neudrží, protože mají tolik peněz, že si myslí, že opravdu je to všechno jejich zásluha a mají i tolik rozumu. Tahle ta koncentrace se musí zastavit, zbrzdit. Hlavně se musíme zbavit té své lenosti a pohodlnosti. A určitě si nesmíme dovolit, protože ta není oprávněná výmluvu typu co já zmůžu, teď já jsem jenom jeden. To je výmluva líných a zbabělých. Každý, kdo má mozek a vnímá, že situace není dobrá, může, je schopen intelektuálně i zvládnout to, co může on sám udělat. Popsat si to a dělat to.
**Moderátor:**
Dobrý den, vážení a milí diváci. V předchozím díle našeho rozhovoru s panem docentem Petrem Robejškem jsme si povídali o tom, jaká je charakteristika dnešní doby. Také jsme se zaměřili na to, jak funguje současný informační průmysl ve společnosti, jak nás ovlivňuje a jak my můžeme ovlivnit společnost sami. Závěrem tohoto rozhovoru předchozího dílu jsme se dotkli tématu hodnot ve společnosti. A na to já bych nyní rád opět navázal. Dobrý den, pane docente.
**Robejšek:**
Dobrý den, dobrý den, pane Vajle.
**Moderátor:**
Tak jo, já bych navázal na to, o čem jsme se bavili v předchozím díle našeho rozhovoru ohledně západních hodnot. Ještě jedna z takových hodnot, kterou se nám dnes snaží mainstream vnutit a která mi teda v poslední době přišla velmi absurdní je, když na mě začaly vyskakovat články, buď o tom, že je naše planeta přelidněná a už nás neuživí, anebo o tom, že musíme začít jíst hmyz, abychom se vůbec uživili. A já, když tak sleduju to, jakým směrem se společnost ubírá, já nemám pocit z toho, že by planeta nedokázala uživit všechny lidi. Já mám spíš pocit, že planeta nedokáže uživit to jedno procento těch, kteří už teď vlastní podle studií například 10 nejbohatších lidí světa vlastní tolik, co 3,7 miliardy nejchučích lidí na planetě. Já osobně nevidím problém tedy v tom, že by planeta nedokázala uživit. Ale spíše je tady určitá skupina těch, kteří chtějí stále víc. A tam vidím ten problém.
**Robejšek:**
To tak určitě je. A doufám, že si to diváci a posluchači uvědomují. Mě přijde neuvěřitelně směšné, jak jenom s určitým časovým posunem česká média přejímají tu agendu zvenku. Tam není nic originálního. Všechny ty argumenty, které dneska slyšíme, o broucích a o planetě, která nás neunese, ty argumenty jsou, řekněme, s posunutím jednoho půl roku frekventované na západě. A tady se to převádí. Já se ptám i těch novinářů, kde je váš kritický rozum? Kde jsou vaše schopnosti rešeršovat? Nejspíš nemáte vůbec žádnou možnost se kriticky vyjádřit. Prostě ta dikce je předepsaná a vy jenom doplníte slova. Připadáte si ještě jako žurnalisté, jako samostatně myslící osoby? Nebo jenom potřebujete splatit barák a máte hypotéku a děláte, co se vám řekne? To je neuvěřitelné.
Já nechci ani zkoumat to, co vlastně stojí za těmi tvrzeními. Jenom jednu větu k tomu, a to souvisí přesně s vaší otázkou. Ta miliontina obyvatel země, těch superbohatých, o tom, jak se jim to podařilo, si ještě budeme vyprávět. To vám k tomu hned něco řeknu. Si zcela mylně a neoprávněně odvozuje od svého bohatství i neomylnost a řekněme božský status. Někteří takový jako královský. Odpovědnost za planetu. Za ostatní. A přitom nechápou, to je trošku náročnější argumentace, ale byl bych rád, kdybyste si ji poslechli. Je to jenom v jedné větě.
Jestliže nedokonalé bytosti, jako bez zespolu všichni lidé jsou, včetně těch miliardářů, hovoří o tom, že člověk je nedokonalý a je třeba ho zdokonalit technickými prostředky. Je třeba ho nějakým způsobem nasměrovat k tomu, aby se tolik nerozmnožilo a všechny tyhle možné věci. Tak to vlastně není nic jiného, než výpověď nedokonalých bytostí. To znamená, oni nemají pravdu jenom proto, že jsou bohatí. Oni jsou stejně nedokonalé bytosti, jako všechny ostatní, které na této planetě jsou, jenom jim připadlo, a o tom, jak říkám, si budeme povídat, připadlo obrovské množství peněz a od toho si oni odvozují i možnost vlastně mluvit sami, protože nepřipustí argumenty proti. To je součást toho mainstreamového typu zpravodajství, že o tom, co bys pochybňoval o tyhle téze, se diskutovat nesmí a tím pádem jakoby neexistují, jenomže samozřejmě existují boháči.
Podstatou kapitalistického systému je, že existuje jenom tak dlouho, dokud roste. V tu chvíli, když kapitalismus přestane růst a to je ta fáze, ve které se nacházíme, teď to oslabování růstu jsou alarmující signály už léta, které vyprávějí o saturované společnosti a i o omezených možnostech dále růst. To je taková ekonomická téze, ale věřte mi, že to tak je. V tu chvíli, když kapitalismus přestane růst, teď nemyslím jednou na rok a krize a pak zase nahoru, nebo opravdu tendenčně dlouhodobě přestane růst, tak zanikne.
To je součást úvah o kreditu, o riziku a věcech, které by mnohé třeba ani nebavily, ale věřte mi, že to tak je. A o tohoto zániku se ti boháči bojí, protože by to byl jejich zánik. Zánik jejich exkluzivní pozice. Proto se také, to je ta nejdůležitější motivace, proč se vlastně staví na tu stranu, na které jsou. Zároveň patří ke kapitalismu i to, že tendenčně, když se do něj nezasahuje, regulativním způsobem, tak tendenčně vede k tomu, že se kapital, že se bohatství přesouvá ke špičce. Stejně jako tendence kapitalismu je koncentrace hospodářské moci. Kolik bylo automobilek před 20 lety, kolik je automobilek dneska. Všichni víme, o čem je řeč.
A zrovna tak koncentrace finanční moci. To zná blahobytu. To se odehrává třeba tím, že boháči si mohou zaplatit lobbysty, kteří pro ně pracují. Už jsme hovořili o těch zákonech, které napíšou lobbysty pro stát, který to má vlastně potom vykonávat. Lobbystech, kteří zařídí, že budou boháči od určitého množství miliard platit menší daně. Nebo, že od určitého množství investičních prostředků může dostávat ten, který investuje, mnohem větší úroky, než je dostává obyčejný střádal dole na trhu, který tuhle investici nemůže uskutečnit nebo se na ní nemůže podílet, protože nemá dostatečné množství peněz. To znamená, oni si pro sebe rezervují možnosti, jak to množství peněz, které už mají, z části vzděděné, z části pomocí lobistických zákroků a uplacených politiků, soustředěné v nich. Dyť víme, jak málo daní platí velmi dobře vydělávající firmy. A z části také tím, že mají technické možnosti svůj kapitál dále zvyšovat, tak se stále vzdalují od toho obyčejného spotřebitele. To znamená ta koncentrace moci ekonomické i koncentrace moci finanční je v podstatě nebo v povaze kapitalismu zakódovaná.
No a teď co s tím dělat? Já všem doporučuji, a myslím, že to už i vyšlo v češtině, a snad myslím, že ano, Thomas Piketty, P-I-K-E-T-T-Y, francouzský vědec, který se zabývá právě těmihle problémy, který velmi krásně rozepsal, jak tyhle věci vznikají. Já jsem to jenom nastínil jenom krátce, tam je to všecko velmi pěkně rozpracované. To jako ekonom by to měl vědět, ale pro lidi, kteří se ekonomií nezajímají, tak ta knížka je dobrý přístup. A zároveň řeší, a to je to, na co se ptáte, navrhuje, co dělat. A on říká, je třeba zavést daně z majetku. Daně z příjmu a daně z majetku jsou dvě různé věci, to taky nechci nějak dál rozvádět. Jemu jde o daně z majetku právě těch nejbohatších. A to není daň z majetku středostavovského podnikatele, který má obrt 10 milionů korun. To jsou úplně jiné rozměry, o kterých tady hovoříme. A to je jedna z cest, jak tu cestu koncentrace bohatství do několika málo rukou, které, jejichž mozek se potom zblázní a oni si vymyslí, že musíme jíst brouky, nebo že nás zeměkoule neudrží, protože mají tolik peněz, že si myslí, že opravdu je to všechno jejich zásluha, mají i tolik rozumu. Tahle ta koncentrace se musí zastavit, zbrzdit.
A pozoruhodné je, že v tu chvíli, když ta koncentrace není tak intenzivní, tak velmi dobrý příklad jsou Spojené státy. Do osmdesátých let byl průměrný růst americké ekonomiky okolo 2%, 2,2%. Pak přišel Billy Boy Clinton, na první pohled sympaťák, na druhý pohled ten, který vlastně upravil cestu spolu s Regenem, to je třeba bohužel také říct, upravil cestu bohatnutí těch nejbohatších. A poté, když začaly ty jeho pod ním odsouhlasené a Regenové zákony, když začaly platit, tak od té doby ten americký růst se pohybuje okolo 1%, 1,2%. Teďko myslím v dlouhodobém průměru. Ať mě nějaký chytroušek nechytá za slovo, když v tom dlouhodobém průběhu, to je jediné, co je zajímavé, ten rok a předchozí rok je celkem, to jsou výjimky nebo skoky, ale důležitý je skutečně jenom ta tendence. A ta tendence souvisí také s tím, že miliardáři dostali další možnosti, jak uspořít svoje peníze, to znamená bohatnout na úkor zbytku společnosti.
Takže řešení je to, které samozřejmě, když bysme se třeba spoleli na naši vládu nebo na Evropskou unii, tak bysme hodně dlouho čekali. Je, jsou nové formy zdanění těch superbohatých, které, tam nejde jenom o to, že oni jim uberou peníze, jsou ubrány peníze, ale signalizuje se i určitý přístup k tomu, co to znamená bohatnutí a jak na to bohatnutí reaguje společnost, protože ta obvyklá představa, která se používá jako zdůvodnění je, no oni jsou tak bohatí, protože jsou tak chytří, protože jsou tak podnikaví, protože podstupují taková rizika a tak dále a nikdo nemluví o tom, že žádný zbohatlík nebo žádný úspěšný podnikatel není úspěšný jenom sám pro sebe. Nýbrž každý čerpá vědomě nebo nevědomě z toho fundusu, z toho množství ideí, které kulturně, vědecky ta jeho společnost vytvořila. Z infrastruktury, která prostě ve skutečnosti v té společnosti existuje. To není jeho dílo. To je dílo všech těch malých, těch chudých. Samozřejmě, to jsou generace před ním. Takže to je taková magie argumentů, které obstaví jenom tak dlouho, dokud není proti ním možné protiargumentovat.
**Moderátor:**
Tady je jenom ještě jeden velmi častý argument. Možná by bylo dobré, kdybyste to divákům vysvětlil. A to je skutečnost, že když člověk upozorní, na tohle téma, tak mnozí řeknou, no vy jim to jenom prostě závidíte. Ale ve skutečnosti já tady, chci říct, vy jste to totiž tady uvedl, že tady se řeší to, že miliardáři si prosazují pak v různých legislativách a tak dál, aby mohli platit nižší daně. Naproti tomu, my jako lidé, teď se tady hovoří o tom, že se musí zdvojnásobit daň z nabití nemovitosti a tak dál. A vlastně se tady propaguje ještě jedna hodnota, která se nám vnucuje zase z těch médií a z té z centrálního diktátu mocenského dnešního, se nám vnucuje ještě idea, že nemusíte nic vlastnit a budete se mít skvěle, protože nebudete mít žádné starosti, my se o to všechno postaráme, vy budete jenom poslušně chodit do práce a tak dál. A v podstatě ono to jinými slovy znamená, že tady nejde o to, že by člověk někomu záviděl, ale o to, že dnes se prostě děje to, že nám je vnucováno, že se máme stále více a více uskromňovat, máme například méně topit, méně používat plyn a pak nám tady vyjde, že ČEZ měl osminásobný zisk, 80 miliard, a není to jenom ČEZ, já jsem si tady schválně vypsal ještě nějaké další společnosti, jako je například ropné společnosti, jako je Shell, Exxon, nebo například potravinové řetězce, Kaufland, Globus, to všechno jsou společnosti, které skutečně v období krizí, kdy většina lidí chudne, tak oni násobí své majetky. A dělo se to i v období pandemie. Jak tohle ještě lidem vysvětlit, aby pochopili jako tu podstatu toho, že to není o závistinný brž, o tom, aby to bohatství se nějakým způsobem rozdrobilo, ale ne ve smyslu toho, že vytváříme nějakou komunistickou společnost, že všechno patří všem, ale že vytváříme spravedlivý.
**Robejšek:**
A lépe fungující společnosti. Například ty přirůstky ekonomického růstu byly větší v době, kdy miliardáři platili větší daně. A horší, nižší v době, kdy začali platit nižší daně. Takže to je naprosto jasný argument, ale jako když mi někdo přijde v nějakém dialogu s tím, že řekne, ty mu to závidíš, tak to je úplně jedno pro platnost toho argumentu. Já přece vůbec se nebudu omlouvat, jestli vysvětlovat, to je ta eristický způsob, jak člověka svést na stop, na cestí a vysvětlovat, ne, nezávidím. O to nejde. Ať to závidím, nebo nezávidím. Ten argument je tady a ten je třeba vyvrátit. Čekám to od vás, vyvraťte mi ho. Já se nebudu bavit o tom, proč to dělám. To můžu dělat z tisíce různých důvodů a to není, o to nejde. Jde o to, jestli ten argument je platný, nebo není. A to třeba ta knížka Pikettyho ukazuje, že ten argument platný je, takže a pak se to najednou se to shodí z tohohle toho, musím říct, že to je až hodně intelektuálně primitivní, když mi někdo přijde s takovýmhle protiargumentem a umím si představit, že třeba mezi našimi agitátory, jmény žurnalisty by se takový nějaký našel, no a tak to jistě máte pravdu, že je třeba na to nějakým způsobem reagovat. Takže to si myslím, že neobstojí, ale když se vrátím k tomu zdanění majetku by bylo třeba mimo jiné další kroky, tak se vrátím i k tomu, co jsem řekl, že kdybychom tohoto čekali od politiků nebo od Evropské unie, jak se dlouho načekáme, to znamená, když se vrátím k tomu, co vždycky vyžaduji a co si myslím, že dělám jako jeden z mála v té naší kritické scéně, co můžete vy, každý z nás, dělat okamžitě, v tuto chvíli, malými krůčky, někde úplně jinde, někde úplně jinak, ale přesto působit stejným směrem, jako dejme tomu, by jednou mohla působit ta daňová reforma.
A to jsou krůčky, které opravdu může udělat každý. Patří k nim třeba to, zkuste vědomě omezit svůj konzum. Kupujte jenom věci, které opravdu potřebujete. Ne, které jsou levné. To je těžké se tomu vzepřít, protože ten mechanismus odměn, "něco si koupím, udělám si radost", ten funguje, ale to je neuvěřitelně silný, silný vliv, právě když předpokládám, že se kumuluje dosta tisíců. Zrovna tak zúčastněte se na výměném obchodu. Pokuste se vyměňovat místo kupovat. Pokuste se vyměňovat, existují portály, to se všechno dá najít v českém internetu, existuje všude na světě barterové obchody, portály, kde lidé směňují i vlastně něco, co je nesměnitelné. Úplně jiné činnosti proti sobě nějakým způsobem zvažují a vyměňují si je. Ten vtip přitom je to, že začnou jinak myslet, že z toho vytlačí peníze. A teďko najednou mluví o hodnotě. Ta hodnota je srovnatelná. A mezi hodnotami potom přijde i ta hodnota dobrého skutku. Nebo dokonce i hodnota "já od něj dneska nemůžu nic dostat, ale udělám to přesto, protože můžu očekávat, že on se mi odvděčí, až budu potřebovat". To je najednou to zlidštění toho studeného cash, které nás v tom našem uvažování tlačí do rukou lidí, kteří chtějí jenom bohatnout a znají jenom peníze. Zkuste se podílet na lokálních měnách, na paralelních měnách. Podívejte se na portál e-koruny. Tam najdete informaci o tom, jak ta věc funguje, jak byste se mohli účastnit. To jsou všecko možnosti, jak se člověk vymkne z tohoto mechanismu, aniž musí čekat, až Evropská unie změní zákony. Boh dá je jednou změní. Když budeme šikovní, budeme dělat tyhle malé krůčky hodně intenzivně, a bude nás dost, tak změníme i ten systém. Jak jsem v minulém díle říkal, vememe si svoji moc zpátky. A pak budeme moci i měnit zákony, ale nemůžeme čekat, že se začne od měnění zákonů, když nemáme vůbec žádné reprezentanty, kteří by to chtěli a byli schopni ji prosadit. Musíme změnit vlastní chování.
**Moderátor:**
Přesně. O čem se bavíme i my v rámci projektu Tvořivá společnost neustále, že skutečně máme například vypracovaných 8 osnov, jak by mohl ten nový formát společnosti vypadat. A první osnova je, že na prvním místě musí být život člověka, ne zisk. Ale teď podstata je v tom, že to my sami musíme, už pro nás musí být na prvním místě život. To znamená ne cash, jak jste to tady nazval, ale právě to žití, ta kvalita života jako takového. Aby jsme vůbec pochopili, že dobrý život na nás nečeká v nákupních výlohách, ale dobrý život si tvoříme sami mezi sebou. No ale mám ještě teď jedno téma, které nám tady vysí ve vzduchu, je právě digitalizace. Že je nám řečeno, že ale on ten dobrý život nás čeká právě tehdy, když přejdeme do digitálního světa, kde už jako bude opět něco, co nás bude ve všem řídit, usmírňovat. Jak vy vnímáte vůbec celkově tuhle problematiku digitalizace? Například to, že teď se hodně rozvíjí umělá inteligence, ale opět to souvisí s tím, komu ta umělá inteligence patří.
**Robejšek:**
Ano. Vynálezy, já teď o tom právě pracuji na takovém rozsáhlejší eseji. Ne, že bych na to v tu chvíli přišel, to je banální známá věc. Vynálezy patří bohatým. A vynálezy používají bohatí, jen když jim vynáší. Všichni, nebo většina lidí zná ty úvahy o tom, kolik, co všecko asi vymyslel Nikola Tesla, a co se ale nesmí používat, protože to nevynáší. To teď se týká i medicamentů, zdravotnictví a tak dále. To znamená, tady ten zájem, to prostě tak je, já se tím, jako nějak se nad tím nerozhorčuju, jenom s tím chci něco dělat, ale nijak nepomůže, když člověk bude vykřikovat, jenom si to musí uvědomit.
To znamená, ano, technika nám slouží jenom do té míry, do jaké míry se o to postaráme, do jaké míry si to vynutíme. A to první, co můžeme proto udělat, jakkoliv malé a opět, tím, že se to hromadí, tak to bude velké, je vymknout se z těch technických spárů. Jsem v tom svém prvním eseji, tak říkajíc, ještě v éře covidu, napsal, že si umím představit chvíli, kdy polovina Prahy hodí svoje mobily do Vltavy. To bude možná jednou naprosto nezbytné, protože když to necháme takhle pokračovat, tak ten mobil se stane skutečně tím drábem, kterého bude mít člověk pořád u sebe a že z nějakého vzdoru a zoufalství lidem nezbyde nic jenom, než tohle udělat. Tak daleko ještě bohudík nejsme a můžeme tomu zabránit. Podstatné zjištění je, že digitalizace vlastně souvisí s tím věčným tématem ekonomizace všeho. Ekonomizace všeho, to znamená, všecko se musí vyplatit a všecko se dá koupit. A já, když jsem přišel před 20 lety poprvé tézi "musíme řídit stát jako firmu", tak jsem si říkal, pozor na to, protože stát se nemůže řídit jako firma. Stát má funkce, které se nedají kalkulovat jako funkce ve firmě. Má funkce, které se nesmí, nemohou vyplácet. To znamená, v tu chvíli, když přijdu s tímhle kritériem, tak začínám to, co vlastně je demokratické, to, co tomu státu, co stát vlastně přináší blahobytu a dobrému životu společnosti, lidskému životu společnosti, to začnu osekávat. Od té doby to velmi
A od té doby to velmi pokročilo. Teď vidíme, že to, co se dneska odehrává pod pojmem digitalizace, digitální stát, datová schránka, že to jsou ve skutečnosti jen další kroky tímto směrem. A sice, že lidé ve společnosti jsou vtlačeni do určitého stále užšího koridoru možností, které mají k volbě.
Když to vezmeme úplně extrémně, tak, aby to bylo úplně jasné: Definice svobody je, kolik mám možností udělat jednu a tu samou věc, kolika různými způsoby to můžu udělat. A když mám jen jeden způsob, tak nejsem moc svobodný. Ta nesvoboda může přijít zvenčí, někdo mi to přikáže, že můžu jen takhle, anebo se do ní dostanu já sám.
Mně to připomnělo práce člověka, který se jmenoval Taylor, na přelomu minulého století. Zabýval se optimalizací procesů ve fabrice, pásové výroby. Jeho heslo bylo "only one way, one best way" - jedna nejlepší cesta. To je předejmutí toho, o čem teď mluvím. Ve fabrice to tak opravdu může být, když chceme zachovat kvalitu, rychlost a já nevím co všechno, tak věci se musí naplánovat. Jenomže stát a společnost není fabrika. A v tomhle to platit nemůže. Že máš jenom jednu 0 a 1, nějakou binární možnost, můžeš to nebo to, nic mezi tím. Nemáš nárok na omyl, nemáš nárok na inspiraci, nemáš nárok na kreativitu, nemáš nárok na to nedělat nic, nemáš nárok. Všechno se od tebe očekává jenom v tom úzkém vymezení, které se odvozuje od toho tématu "stát jako firma." To znamená, že ten totalitární náboj, který už v té první myšlence "řiďme stát jako fabriku" byl obsažen, tak ten se teď uskutečňuje v obrovském tempu. Když se kolem sebe podíváš, je to obrovské tempo, velmi nebezpečné, které nás zbavuje. Já vím, že hlavně spousta mužů jsou ve skutečnosti hračičkové a moc se jim líbí technika, všechno možné vychytávky a takové hlouposti. Někteří si dají čip pod kůži, aby se mohli vytahovat tím, že platí takhle v bance a myslí si kdoví jací jsou frajeři. Když tohle svoje hračičkovství nepřekonáme a budeme ho naopak podporovat, tak jednoho dne budou příští generace mít čip pod kůži povinně. Všichni. A pak už to nebude vůbec žádná alegrace.
Stejně jako, to je jenom paralela, strukturálně stejná, jako v tu chvíli když zmizí hotovost a začne se zavádět elektronická měna. V tu chvíli už máme jen jednu možnost, jak platit a zacházet s našimi penězi, a tu možnost kontroluje někdo jiný. Ne my sami. A to jsou všechno tendence techniky, která se najednou vymkla, která už není technika, která nám slouží. Není to parní stroj, který lidi dovezl do Nymburka mnohem rychleji, než když šli dvoukolákem nebo pěšky. Tenkrát tam byla ta vyrovnanost toho, že to vynáší a zároveň to ulehčuje život. Teď už se dostáváme do situace, kdy nás technika zotročuje.
A my musíme přemýšlet o tom, jestli se dá zakázat. A co se dá zakázat? Zakázat se určitě dá. Já jsem předtím říkal, ty vynálezy, které se nehodí podnikatelům, jsou prostě neuskuteční. Tak to jde udělat i jinak. Ty vynálezy, které se nehodí nám, jsou neuskuteční. Takže to je jenom otázka dobré vůle vlády, aby dělala něco pro své obyvatele a bránila je před tím, aby oni ztráceli svoji svobodu. Když si vzpomínáme, jak to bylo na lockdownech, jak jednoduše se najednou všechno dalo vypnout. Zakázat nejde. No tak zrovna tak se dá zacházet i s nebezpečnou technikou. To všechno jde, jenom se musí chtít.
**Moderátor:**
To je přesně to velmi stěžejní téma, na které často taky v rámci diskuzí při projektu Tvořivá společnost narážíme, že dnes prostě ve skutečnosti se ukazuje, že ten technologický potenciál, ale ten správný, ten, který by nám ulehčil život, je ve skutečnosti obrovský. A ve skutečnosti tady už byl i před stolety. Protože my jsme skutečně natáčeli intervju i s různými vědci, kteří ale bohužel nedosáhnou na ty evropské granty. A to jenom z toho důvodu, protože témata, kterými se oni zabývají, nejsou ty, které jsou výhodné. Bez ohledu na to, že jsme se setkali i s vědci, kteří nám konkrétně ukázali svoje zařízení, které opravdu fungují, které jsou efektivní, díky kterým se dá vyřešit tady tahle energetická krize, která teď probíhá. Ale tady se ukazuje, že to všechno se dá ve společnosti transformovat a změnit. Ten technologický potenciál se dá využít jedině tehdy, kdy to lidé sami chtějí, kdy se změní ten systém. No a jaká je teda ale ta vývojová cesta? Jak měnit ty současné systémy? Jak vlastně transformovat tu společnost? Proč bychom o to měli usilovat? Myslím si, že to už je snad lidem v rámci toho našeho povídání vcelku jasné. Stejně tak v tom máme jasno i my v rámci projektu Tvořivá společnost, protože toho materiálu, který jsme sromáždili na konferencích, je obrovská řada. Ať už je to problém technologického rázu, problém koncentrace moci, problém všeho ostatního. Digitální měny. Ano, digitální měny. Ale otázka zní, jak to řešit, aby lidé opravdu skutečně nastoupili na tu novou vývojovou cestu. A jaká je vůbec ta alternativa oproti tomu nástupu technokracie té kontrolované společnosti, jakou vy vidíte tu vizi nové, lepší, spravedlivé a lidské společnosti?
**Robejšek:**
Já to teď nechci zesměšňovat, ale ten bonmot se mi moc líbí a zdá se mi, že je velmi chytrý, který řekl svého času Helmut Schmidt, jeden z mála, snad vedle generála de Gaulle, Adenaura, opravdový státník v Evropě v posledních deseti letech, jinak neznám žádné státníky v Evropě, a ten řekl, když má někdo vize, tak by měl vyhledat lékaře jako psychiatra. A chtěl tím říct, já pracuji jenom s věcmi, které mohu uchopit. Přesto potřebujeme vize, přesto musíme mít něco, co je, co nás motivuje, co nás pohání, ale zároveň, a to je myslím to sdělení Helmuta Schmidta, to, co můžeš dělat dneska, je důležité, aby si mohl někdy dosáhnout té vize. A na to se soustředíme na zdokonalování té vize. A tím se dostávám i k vaší otázce.
Dneska nám nepomůže, když se naše opoziční analytika, žurnalistika, publicistika, prostě lidé jako vy a já, když se zabýváme vymýšlením ideální formy Evropské unie, nebo když se snažíme přemýšlet o tom, jak by se měly změnit nějaké smlouvy, které tady jsou, nebo když dokonce si jenom vypisujeme a vzájemně líčíme, jak špatné jsou ty smlouvy, které za nás udělali, jak špatná je ta konstrukce a proč se to stalo, to vůbec nikam nevede. To je naprostá státa času. Ani tím, že bysme vytvářeli model ideální společnosti, si nikam dál nedostaneme.
My se dostaneme dál jenom tím, když budeme dnes a tady jednat jinak, než od nás žádá systém.
Systém, respektive ti mocní hybatelé, jsou v obrovské výhodě. My jsme v defenzivě. Oni mají spoustu moci, spoustu peněz a časový náskok. A teď, když my budeme se... Oni mají představu o tom, jaký systém chtějí. A oni si to odpracovávají, tu agendu, bohužel. Ale my nemůžeme ztrácet čas tím, že budeme vmýšlet, jaký bysme my chtěli lepší systém. O něm se nebude hlasovat, i kdyby jsme ho nakrásně vytvořili, tak se s námi nikdo nebude bavit o tom, jestli je ten náš lepší, nebo není. Oni si prostě prosadí své. My se musíme bránit tomu, aby si oni prosadili ten svůj systém. To znamená my musíme hledat všecko, co se vymyká tomu, co ten vznikající systém požaduje jako existenční podmínku. A to jsou, já jsem to už řekl, to jsou drobné věci, ale drobné věci, udělané statisíci lidí, kteří o sobě ani nemusí vědět. Ti změní svět. A takže my nehledáme společně optimální společnost.
My musíme společně se snažit zabránit digitalizaci měny, třeba. To je něco, co je naprosto konkrétní, bezprostředně nás ohrožující a co můžeme rozumným jednáním změnit. A přitom, když budeme takové jednotlivé projekty, jak se ubránit, jak ubránit tuhle baštu, jak odvrátit tohleto, tak budeme samozřejmě automaticky vytvářet obrysy té základy té nové společnosti. Ale podstatné na ní dneska můžu říct jedině to, že bude jiná, že bude humanističtější než ta, kterou nám chtějí vnutit. A víc nemůžeme, ani bychom neměli chtít, protože my musíme teď zabránit tomu, aby jsme vůbec měli možnost někdy se projevit a aby nám nevzali tu šanci diskutovat o tom, a to potřebujeme, to uděláme jedině tak, když se budeme dnes vymykat v konkrétních situacích tomu, co od nás systém požaduje pro své fungování.
**Moderátor:**
A to je přesně ta podstata toho, že ve skutečnosti mnohem důležitější je praxe než teorie. To znamená, že i my v rámci projektu Tvořivá společnost neustále se opíráme o to, že skutečně každý člověk už jenom tím, že převezme zodpovědnost za svůj život, tak se prakticky zasazuje o to, aby se ta společnost ubírala lepším směrem a vytváří a spolupodílí se na vytváření těch konkrétních obrysů. Jak přesně bude vypadat? O to teď momentálně nejde. Tady jde o to, aby lidé převzali tu zodpovědnost, že jo, a přestali být tolerantní vůči tomu, že nastupuje nějaká digitální diktatura atd., ale začali se prostě více opírat sami o sebe jeden od druhého a samoorganizovat se. A vlastně uvědomění si toho, že my jako tu schopnost organizovat se ve skutečnosti máme.
**Robejšek:**
A jako úplný souhlas, hlavně se musíme zbavit té své lenosti a pohodlnosti a určitě si nesmíme dovolit, protože ta není oprávněná, výmluvu typu "co já zmůžu. Dyť já jsem jenom jeden". To je výmluva líných a zbabělých. Každý, kdo má mozek a vnímá, že situace není dobrá, může, je schopen intelektuálně i zvládnout to, co může on sám udělat. Popsat si to a dělat to. A nemusí to někde vypisovat. Stačí, když bude fungovat jinak, než ten systém očekává. Spomalovat, soustředit se na své bezprostřední okolí, vymknout se co možná nejvíc internetu a používat ho jenom jako nástroj. Teď je ta tendence spíš internet používá nás jako instrumenty, jako nástroje k něčemu. Obrátit to, návrat techniky k tomu, co kdysi měla. A pak se stane to, co vlastně říká ta velmi pravdivá myšlenka. Cesta je cíl. Ty kroky jsou cíl. Jak jste to popsal. Ty jednotlivé kroky, a je úplně jedno, jaké jsou, jsou jiné, než ty, které od nás chtějí. To je to podstatné. A když budeme mít štěstí a prozřetelnost, bude to u nás stát, tak se nám podaří tu situaci zvrátit v náš prospěch.
**Moderátor:**
Skvěle. Já vám moc děkuji za tento rozhovor a přeji vám hezký den. A mějte se pěkně.
**Robejšek:**
Děkuji za pozvání, pane Vajle. Moc mi těšilo. A děkujeme i vám, milým posluchačům, že jste nám věnovali pozornost v tomto dvoudílném rozhovoru s panem docentem Petrem Robejškem.
