V neděli zveřejnila část prozápadní běloruské opozice „svůj“ program. Pokud by uspěli v opakovaných volbách chtějí v zemi provést totální privatizaci ekonomiky, neprodyšně uzavřít hranici s Ruskem a zakázat používání ruštiny. Prozápadní část opozice má podle odhadů podporu asi 10% obyvatel. Je to ta „parta“, které EU podle rozhodnutí Evropské rady posílá na jejich činnost 52 milionů eur. Přispívá jim i český státní rozpočet 40 miliony korun z kapitoly Ministerstvo zahraničních věcí.
Politický program „západniků“ byl zveřejněn ve formě letáků a na internetu. Většina textu byla dvojjazyčná – v běloruštině i ruštině. Ve verzi psané rusky však byla vynechána pasáž o privatizaci. Více než 80% občanů Běloruska mluví rusky, ale nikoli bělorusky. Připomíná to situaci v Irsku, kde jsou úředními jazyky angličtina – jazyk bývalých okupantů, jimž ale hovoří většin národa -
a irština, coby původní řeč keltské většiny, kterou však dnes ovládají jen vlastenečtí „fajnšmekři“.
Během dneška už text kompletně přeložili stoupenci proruské opozice. Těch je mezi opozičníky naprostá většina. Z dvojí hry „západniků“ udělali pořádný skandál a už mobilizují občany do budoucího politického střetu. Jde o hodně. O více než polovinu podniků v zemi. A také o to, aby Bělorusko nedopadlo jako Ukrajina. Tedy naprostým ekonomickým rozvratem, který nastal po podpisu Asociační dohody EU-Ukrajina, která byly podmíněna zrušením společného trhu s Ruskem.
V Bělorusku je 60% podniků ve státním vlastnictví. Současný prezident Alexandr Lukašenko se v roce 1994 dostal k moci s programem zastavení divoké privatizace, která do té doby i v Bělorusku, stejně jako v Rusku, probíhala podle západních not. Pro většinu podniků se po nějaké době nutnosti dotování ze státního rozpočtu podařilo najít smysluplnou výrobní náplň. Pomohla jim zejména konsolidace ruského hospodářství, k níž došlo po nástupu prezidenta Vladimíra Putina. Strojírenské výrobky z devítimilionového Běloruska našly dobré uplatnění na stopadesátimilionovém společném trhu Euroasijské ekonomické unie.
Běloruské podniky se úspěšně účastní i ruských zbrojních zakázek. Exportně nejúspěšnější protiletadlové systémy na světě S 300 míří mimo Ruskou federaci na podvozcích z Běloruska. Kromě toho však na hospodářské spolupráci se zeměmi bývalého SSSR, kterou inspirovalo a organizuje Rusko, Bělorusové vydělávají i nákupem surovin – zejména ropy a plynu - za výhodnější než světové ceny.
Tohle všechno by chtěli „západnici“ financovaní z Bruselu zničit. Za „pár drobných“ by podle not z Bruselu měly být běloruské podniky rozprodány západním firmám. Nebo zlikvidovány. Po odpojení od společného trhu s Ruskem a dalšími postsovětskými republikami by je čekaly velmi těžké časy. Zde je nutné připomenout, že většina postsovětského asijského trhu rozhodně nejsou žádné „žebrácké státy“. Na tomto území se těží téměř celá Mendělejevova tabulka prvků. Některé z těchto středoasijských států mají na to, aby do svých nemocnic lákaly na lukrativní platy západní lékaře, aby ty jejich učili nejnovějším léčebným postupům. A rádi tam jezdí nejen čeští, ale i němečtí a američtí špičkoví experti.
Pro objektivitu bych chtěl dodat, že v Bělorusku se samozřejmě objevily obavy i z "divoké privatizace" ruskými oligarchy. Ti mají z dob Jelcina bohaté zkušenosti. A někteří i taková pěkná jména, jako třeba bankéř jménem Wekslberg... Bělorusko zkrátka stojí na křižovatce. Jedno je jisté - cesta směr Majdan a ukrajinizace je ta nejhorší možná.
MUDr. Ivan David Převzato z Facebooku.
Převzato v dobré víře, že je tyto informace potřeba šířit dále a že FB je může kdykoli odstranit.
Ježímárija, jsme přece malý národ, tak malý, že většina Američanů o nás ani neví. No a protože jsme malí, tak máme i malé mozky, to je logické. Takže co můžeme, když k nám přijede zahraniční ministr skoro největší země světa? Poslechnout si ho, kývnout a udělat to, co nám řekne. Což se též víceméně stalo, až na to, že jsme tomu ministrovi zatím ještě přímo na dušu neslíbili, že soutěž nesoutěž bude Dukovany dostavovat americký Westinghouse.
To byla chyba, ale jinak to šlo. Skoro všichni naši představitelé, kteří s ministrem jednali nebo třeba jen v jeho blízkosti stáli, se správně přihrbovali a přešlapovali, aby ukázali jak jsou ve srovnání s ním malí a nepatrní a o kolik mají menší mozky než on, ale jednu připomínku bych i tak měl. A to tu, že předseda senátu Vystrčil se hrbil a přešlapoval jaksi až moc. Jako by se každou chvilku chystal vrhnout se ministrovi k nohám s tím, že mu vyleští boty. To nepůsobilo dobře a musíme vědět, že se na nás nedívají jen naši příznivci, ale i naši nepřátelé, kteří chování přes míru, i když je dobré, okamžitě registrují a můžou se nám za ně, když jim k tomu dáme příležitost, třeba i vysmát.
Tolik tedy jen tak povšechně a teď tedy k tomu, proč vůbec tenhle článek píšu. Chci jím totiž plně podpořit nejčerstvější názor šéfredaktora webu Forum 24 pana Pavla Šafra (Forum 24 14.8), o tom, jak celkem uspokojivý průběh ministrovy návštěvy a dobrý dojem z ní nejen narušil, ale skoro až zlikvidoval prezident Zeman. Jakoby nevěděl, či jako by si zakázal vědět, že z pohledu amerického amerického ministra nejsme nic víc než prachobyčejný Vidlákov, se stavěl, jako bychom i my měli též jakýsi stát a tím pádem jakoby též on byl jakýmsi politikem či státníkem. Takže se snad jako jediný před americkým ministrem nehrbil ani nepřešlapoval, což by pořád nebylo tak strašné a ministr by to snad po pár frťanech byl ochoten i spolknout, kdyby ovšem nedošlo k vůbec nejhoršímu, co se při ministrově návštěvě mohlo stát. Protože on totiž náš prezident – a teď se raději něčeho chyťte, aby to s vámi neseklo - si dovolil položit americkému ministrovi otázku, jestli by nestálo za úvahu skončit s nepřátelstvím mezi USA, Ruskem a Čínou a namísto toho utvořit koalici těchto tří velmocí, které by spolu bojovaly proti světovému terorizmu.
Ježíšmárija, chápete tu do nebe volající opovážlivost? Tak on má americký ministr kolem sebe stovky a možná i tisíce rádců, kteří si ve dne v noci lámou hlavy nad tím, co by měl ministr v zahraniční politice dělat, a teď se mu do toho opováží radit jakýsi chlap z obyčejné americké gubernie? No netrefil by vás z toho šlak? Však taky právě pan Šafr z Fora 24 se toho správně chytil a napsal: „Je to jako by český prezident poradil někomu, komu do domu právě leze zloděj, aby se s tím zlodějem sbratřil a vyrazil s ním v dojemné svornosti lovit potkany“.
Tím zdvojeným zlodějem, který leze do cizího domu, mínil pan Šafr samozřejmě Rusko a Čínu, a třebaže jde o obraz – a to si přiznejme - dost sporný už toho důvodu, že na vloupávání do cizích domů jsou specialisty spíš Američani než Rusi a Číňani, i tak za něj panu Šafrovi co mám sílu tleskám.
A víte proč? Protože ten obraz probouzí fantazii. A na lidí, kteří moc nepřemýšlejí nebo nemají informace, může dobře zabrat. A o to nám přece jde. Aby takové věci zabíraly. A on naštěstí pan Šafr je takový machr, že když už ten obraz ruského a čínského zloděje, vlamujícího se do americké chalupy do českých hlav jednou dostane, vezme ho a utíká s ním ještě o kus dál. Zkrátka napíše, že „prezident se chová jako agent čínské komunistické strany a nejspíš jejím agentem také je“.A když už je v tom správném rozmachu ještě přidá „Před americkým ministrem se tedy Miloš Zeman choval přesně tak, jak se to o něm již léta ví. Ale my bychom se neměli s tou ostudou smířit. Zemanova proradnost a jeho nízká inteligence je i naší ostudou“.
Co říkáte? Ten mu to dal, co? Třeba s tou prezidentovou proradností, co? Nebo s jeho nízkou inteligencí? Dovedete si představit jaký mozek musíte mít, abyste takové poslední dvě věty, co v tom Safrově referátu jsou, vymysleli? A ještě tak šikovně ta slova poskládali?
Kdepak, není nad pana Šafra, ten to umí vzít za správný konec. Věřte tomu.
Šafr na Hrad!
Lubomír Man Převzato z Facebooku.
Převzato v dobré víře, že je tyto informace potřeba šířit dále a že FB je může kdykoli odstranit.
Jaroslav Foldyna v poslanecké sněmovně.
Projev na 49. schůzi Poslanecké sněmovny 27. května 2020
Moji kolegové a kolegyně,
mluvím vlastně k vám, ale současně mluvím k občanům, ale také mluvím k těm, co za celou kauzou stojí. Nejsem naivní, že to je náhoda. Nejsem naivní, protože vím, že existují i další velmi podobné kauzy a určitě tady o nich budu mluvit. Tohle chcete, abychom drželi hubu a krok? Teď mluvím k těm, kteří za tím stojí, za tím omezováním svobody. Abychom mlčeli, abychom lež prohlásili za pravdu a pravdu za zločin? S kolika lidma tady člověk mluví na chodbě a mluví úplně stejně jako ta Maříková. Jen ta Maříková si jako chlap dovolila to napsat na Facebook. Nepodělala se a napsala to, co si myslí většina národa a hodně z vás politiků, napsala prostě na Facebook. Není to nic překvapujícího.
Pravda, pravda, se přece nedá porazit tím, že někdo má sílu a někoho obviní. My jsme se z historie poučili, stokrát jsme to viděli. I Mussolini si myslel, že má pravdu a skončil za nohy hlavou dolu. I Urválek si myslel, že má pravdu a poslal na šibenici Horákovou. A všichni víte, jak to dopadlo. Pravda prostě není o tom, že ji přetlačíme zákonem. To se přece takhle nedá trestat někoho za to, jak přemýšlí.
Tady jsme se začali zabývat formou a pojmem předsudečná nenávist. Co to je za blbost? Přátelé, co to znamená ta předsudečná nenávist? To znamená, vy - nebo budeme obviňováni a budeme obviňovat lidi za to, co si myslí? Pojďme ho obvinit za to, že někoho vyzývá k nějaké nenávisti z hlediska rasy, náboženství. Tomu rozumím, na to všechno máme paragrafy, ale žádná předsudečná nenávist není.
Nezneužívejme policii. Já si nesmírně vážím práce našich policistů. Víte, že se jim to nechce dělat, tyhle politické nesmysly? Oni to neřeknou otevřeně, oni taky nemůžou, ale mají toho plný zuby.
My jsme tady na čtyři roky. Oni tam budou dvacet let, nebo třicet let budou dělat svojí práci - ti policisté. Já je vyzývám, hoďte jim to na hlavu těm politikům, nebojte se. My si váš vážíme, my víme, že s tím také nesouhlasíte. Celá řada soudců i státních zástupců toho má plný zuby, že se tady vymýšlí takovéhle pseudokauzy, pseudokauzy, o kterých se pravda, pravda se prohlašuje za zločin. To už tady všechno bylo. Všechno tady bylo. Vy se nebojíte. Vy, co za tím stojíte, že jednou vy budete tady se zpovídat národu za to, co jste dělali. Ne Maříková. Maříková jenom řekla to, co si většina lidí myslí. My jsme biologicky úplně stejní lidé jako ti, kteří žijí v Africe. Ano, jsme úplně stejní lidé. Ale kulturně, společensky a nábožensky jsme úplně jiní! To potvrzují miliony mrtvých našich předků, kteří bojovali za to, aby my v Evropě a v křesťanském světě jsme mohli žít, tak jak žijeme.
O to tady jde! O to, a o nic jiného. My nezpochybňujeme právo Afričanů na jejich život v Africe. Nevměšujme se do toho, nevměšujme se jim do života. A tady není Mogadišo, to je Somálsko. A já se nechci plést Somálcům do toho, jak mají žít. Somálec ví nejlépe, jak má žít on. Maďar zase nejlépe, jak má žít Maďar. Snažme se pochopit a snažme se být stejní. Proč bychom se do toho vměšovali. Ale někdo jiný si myslí, že když k nám implantuje ty Somálce, ty Afghánce - a já nevím, koho všechno, takže naředí naši kulturu. No, vždyť o to bojovali u té Vídně naši předkové. Umírali na těch válečných polí, aby vy a my jsme mohli žít, tak jak žijeme. Aby naše kultura byla zachována. Aby židovství a křesťanství v Evropě bylo tím nosným náboženstvím. A my tu budeme soudit Maříkovou za to, že si to dovolila říct nahlas, neřkuli napsat. Přátelé, mně je z toho smutno. Před třiceti lety jsem si myslel, že to skončilo. Neskončilo to. Nacisti, komunisté a teď tady přichází nějací neoliberálové, víceméně neomarxisti nebo blázni, kteří znovu rozpoutávají tenhleten boj, rozdělují národ na to, či ono. Lítá tady fašista sem, fašista tam. Nacista sem, nacista tam. Že se nestydíte před těmi miliony těch mrtvých z Mauthausenu a z těch front, kteří za to bojovali. Vždyť je to všechno úplně jinak.
Je tady jenom a jenom zájem globálního kapitálu, aby prosperoval, aby měl nemyslící masu a my tomu podléháme. Nevydám Karlu Maříkovou. Nevydám nikoho z vás, kdo máte nějaký názor. Můžete ho mít byť jiný, byť jiný, ale je to názor, a to je ta svoboda. Svoboda, to nejcennější, co jsme kdy mohli získat. A proto vám děkuji za to, když se postavíte k tomu, že tu Karlu Maříkovou dneska nevydáte. To je ten dílčí kousek z té mozaiky svobody.
Vyhrožování zemím V4 pokračuje. Poslanec Bundestagu za AfD, interpeloval německého ministra zahraničí Heiko Maase.
Petr Bystroň, poslanec Bundestagu za AfD:
Pane ministře, ve své řeči jste vyzdvihl solidaritu a suverenitu. Současně jste řekl, že chcete solidaritu vyžadovat.
To musí vyvolat ve všech zemích střední a východní Evropy obavy z toho německého předsednictví EU, když jim vyhrožujete, že od nich budete něco vyžadovat. Vy jste totiž jedním dechem i řekl o co Vám jde - a sice, že si chcete vynutit přerozdělování migrantů po celé Evropě.
Přitom jste nám dnes ráno ve výboru sám říkal, že tady zrovna včera byl český ministr. Vy znáte obavy zemí Vyšehradské čtyřky a přesto jdete hlavou proti zdi.
Nechcete si to rozmyslet? Střední a východní Evropa Vás v tomto již léta nenásleduje, lidé v těchto zemích to nechtějí, tak jim odsud z Berlína nediktujte a nenuťte je k něčemu, co nechtějí. Děkuji.
Heiko Maas, ministr zahraničí Německa za SPD:
Nedělejte si naděje, ja si to nerozmyslím, protože jsem pevně přesvědčen o tom, že členství v EU s sebou přináší jak práva tak povinnosti. Mnozí v EU profitují v obrovském rozsahu z členství v EU, finančně, ale nejen finančně. Jsou ale i jiné věci, jiné základní hodnoty, ke kterým jsme se členstvím v EU zavázali. A proto uvnitř EU nelze využívat pouze práv, ale je nutné i plnit povinnosti, které jsou s tím spojené. A to bude téma německého předsednictví.
Tři rozhovory s paní Veronikou Salminen o Rusku, Putinovi, Ukrajině, Krymu a dalších aktuálních tématech, o kterých máte jistě spoustu informací z médií a tedy většinou informací, které šíří novináři. Většina těchto informací je bohužel zatížená propagandou a neznalostí autorů, kteří jsou většinou v publikovaných názorech poplatní svým chlebodárcům mnohem více než realitě.
Veronika Salminen (nar. 1976) vystudovala historii na FF UK a doktorát z oboru antropologie obdržela na FHS UK. Dlouhodobě se věnuje východoevropským a středoevropským moderním dějinám s přesahem do politologie a částečně postkoloniálních studií. Je autorkou více než dvou desítek odborných studii a recenzí. V roce 2015 ji vyšla první monografie věnovaná současné ruské politice „Za vlády Vladimira Putina“, což je první původní česká publikace k tomuto tématu. Věnuje se publicistice a politické analýze se zaměřením především na postsovětský prostor, ale i na českou politiku.
Veronika Salminen 1. díl: Informace a názory o Rusku jsou v mainstreamu většinou negativní
Délka: 38:05
Datum: 27.3.2020
Spisovatel Maxim Gorkij prý kdysi prohlásil: „Rusko má dvě tváře. Jednu laskavou, tu slovanskou. A druhou tatarskou, krutou a zlou.“ Zní to zajímavě, mnohem zajímavěji, než mnoho současných textů o Rusku. Ale je to výstižný popis? Není poněkud černobílý? Co na tom. Černá a bílá jsou základní barvy, které dnes používáme při popisu světa. Faktem je, že o Rusku dnes mluví prakticky každý – a prakticky nikdo mu nerozumí.
A stejně často, a možná pokud je to vůbec možné, ještě častěji se mluví o jeho prezidentovi Vladimiru Putinovi, který je právě v těchto dnech 20 let u moci v nejvyšší pozici ruského státu. Jak vnímá Západ jeho osobu? Když to zestručníme, tak dostaneme opět jen dva černobílé pohledy. Velká část politiků se ho usilovně snaží vykreslit jako ztělesnění všeho zla ve světové politice. A někteří lidé v něm naopak vidí naději a spásu. Kde je pravda? Jak už to tak bývá, asi bude někde uprostřed. Barevnější obraz Vladimira Putina se pokusíme nakreslit s historičkou Veronikou Sušovou-Salminen, která se dlouhodobě zabývá jak Ruskem, tak i osobou Vladimira Putina, a napsala na toto téma několik knih. Je autorkou více než dvou desítek odborných studií a recenzí. V roce 2015 jí vyšla první monografie věnovaná současné ruské politice „Za vlády Vladimira Putina“, což je první původní česká publikace k tomuto tématu.
Přepis úvodní části rozhovoru:
Martina: Pan Veroniko, začnu názvem jedné z vašich knih, protože se dá předpokládat, že jste o této věci a této otázce důkladně přemýšlela. Je to otázka, která je přetřásána v mnoha rozhovorech, článcích, diskusích – otázka zní jednoduše, ale odpověď je velmi složitá. Máme se bát Ruska?
Veronika Salminen: Tak já jsem tuto otázku mimochodem čekala…
Martina: Opravdu? Jsem tak čitelná?
Veronika Salminen: Myslím, že je to stěžejní otázka. Samozřejmě tvrdím ve své poslední knížce, že ne. Že strach není dobrý rádce a není to způsob, jak budovat jakoukoliv zahraniční politiku – a snažit se ji budovat na bázi bezpečnosti pro všechny. Nejenom tedy pro vybrané, ale aby bezpečnost sdíleli všichni, kterých se to týká. Takže podle mého názoru strach z Ruska není koncepce, skrze kterou bychom se měli na Rusko dívat a budovat s ním jakékoliv vztahy.
Martina: A jak byste tedy nazvala cit, pocit, emoci, kterou bychom z Ruska měli mít, když ne strach?
Veronika Salminen: Myslím, že především pragmatický pohled, který vidí plusy i negativa Ruska, a uvědomí si jejich zahraničně politické charakteristiky. Rusko je velmoc, a to samo o sobě s sebou nese určité charakteristiky, určitý styl politiky. A zároveň každá velmoc v Evropě má své specifikace, své charakteristiky. Rusko má specifika, se kterými musíme počítat, brát je vážně, ale to neznamená, že máme vztah budovat na tom, že mu budeme pořád jenom něco vyčítat, nebo se bát, případně se ho budeme snažit změnit. Velice často je kritika Ruska spojena s pocitem, že by se mělo změnit, a pak bychom ho začali brát vážně. Ale to je naprosto naivní představa.
Celý rozhovor najdete na YouTube:
Veronika Salminen 1. díl: Informace a názory o Rusku jsou v mainstreamu většinou negativní
Veronika Salminen 2. díl: Putin moc dobře ví, co si může dovolit. Není blázen a nikdy by nešel do rizika, kterým by ohrozil Rusko
Délka: 46:56
Datum: 3.4.2020
„Každá velmoc má svá specifika a charakteristiky. Má je také Rusko a musíme s nimi zkrátka počítat. To však neznamená, že bychom měli náš vztah s Ruskem založit jen na tom, že mu budeme donekonečna něco vyčítat, neustále se ho bát nebo se ho permanentně budeme snažit změnit. Kritika Ruska je totiž často spojena s naším pocitem, že by se mělo změnit, a pak teprve ho budeme brát vážně. Ale tato představa je naivní.“
Tato slova zazněla v našem předchozím rozhovoru od historičky a spisovatelky Veroniky Salminen. Ta dále řekla, že „nálada, kterou u nás vytvářejí politici převažujícího proudu, je postavena na rusofobii, a postoji k Rusku, který zdůrazňuje jen negativa.“ Paní Salminen míní, že „o Rusku se musíme snažit dozvědět maximum reálných informací, jak negativních, tak pozitivních. Klidně se na Rusko dívejme s nedůvěrou, ale stejně tak se dívejme s nedůvěrou i na ostatní velmoci.“
V naší minulé debatě o Rusku a jeho politice jsme se samozřejmě nevyhnuli ani ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, o kterém jsme se zatím jen letmo zmínili. A právě otázkami o něm dnes na minulý rozhovor navážeme.
Přepis úvodní části rozhovoru:
Martina: V těchto dnech oslaví prezident Putin 20 let v nejvyšších funkcích ve vedení Ruska. Vy jste mu věnovala knihu. Řekněte mi, když parafrázuji otázku, kterou jsem položila jako první, máme se bát Vladimira Putina?
Veronika Salminen: Moje odpověď je, že strach není dobrý rádce a není to způsob, jak hodnotit Vladimira Putina. Vladimir Putin je specifická osobnost, určitě obrovským způsobem zapadá do ruské politické kultury, která je charakteristická silnými muži a lídry. Zapadá do tradice, která zdůrazňuje silnou roli státu, který je dominantní a dominuje společnosti, což zase není západoevropskou tradicí. Ta stojí na tom, že vlastně by měla být silná společnost, a stát poskytuje společnosti určitý servis, vzájemný vztah by měl být vyrovnaný. A stát a jeho moc by měl dostávat brzdy od občanské společnosti, politických stran občanů.
Toto v Rusku samozřejmě částečně existuje, ale je to slabé. Vždy tam měl stát silnou roli pro společnost a Putin to opakuje od roku 2000, kdy vydal svůj programový dokument, co chce s Ruskem dělat. Tam je jasně řečeno, že na Západě je stát chápán takto, ale my stát chápeme jinak. Pro nás je to nenahraditelná instituce, která nám zajišťuje národní přežití. Takže není žádné překvapení, že v čele Ruska je někdo jako Putin.
Když se podíváte na ruské dějiny, na to, co se dělo v Sovětském svazu, jak Sovětský svaz a sovětský systém fungoval, tak Putin je podle mého názoru člověk, kterého se mohou mnozí obávat, protože má dostatek státnického umění. Má zdravou kombinaci předvídavosti a nepředvídatelnosti, což samozřejmě budí obavy. Mimo to, jak jsme mohli vidět například v případě Krymu, je to politik, který se nebojí rizik. Jde do rizika.
Martina: Jaký je Putin podle vás jako státník? Řekla jste: předvídavý, nepředvídatelný. Ale když se podíváme na vyjádření západních politiků, tak ti akcentují spíše tu nepředvídatelnost, zdůrazňují, že je to jakýsi samovládce. Jak to vnímáte vy?
Veronika Salminen: Otázkou je, jestli ta nepředvídatelnost není opět důsledkem minulosti. Protože když neznáte tuto zemi, když máte předsudky a na základě nich hodnotíte, pak jste překvapeni, že Putin jedná nějakým způsobem. Zatímco když víte, máte informace, tak nejste zase tak překvapená. Putin se nebojí rizika, a to zřejmě budí, nebo může budit obavy, protože překvapuje i vlastní společnost. Když budeme mluvit o ústavní reformě, o jeho posledním projevu, tak to byl blesk z čistého nebe, nikdo neočekával, že toto bude projednávat ve výročním projevu a že hned padne vláda. Někteří tvrdí, že on dokáže dělat politiku ve stylu rychlé vojenské operace. Takže je to více méně seskládané.
Celý rozhovor najdete na YouTube:
Veronika Salminen 2. díl: Putin moc dobře ví, co si může dovolit
Veronika Salminen 3. díl: Rusko je a bude velmoc, která bude formovat mezinárodní vztahy a prosazovat své zájmy ve vztazích k jiným velmocem
Délka: 44:19
Datum: 10.4.2020
„Rusové si v případě Krymu velmi dobře uvědomovali, kde je čára, kam až mohou zajít. A nepřekročili ji ani při podpoře separatistů na Donbase, kterým pomohli jen do té míry, aby nebyli kyjevskou armádou poraženi. Ale nekonala se žádná invaze na Ukrajinu, vytvoření Novorossije, nebo dokonce dobytí Kyjeva, jak se v jedné chvíli na Západě spekulovalo. Nic z toho se nestalo a myslím, že to ani nebylo v plánu. Vladimír Putin se sice neobává jít do rizika, ale není to blázen, nešel by do nesmyslného hazardu. Je to dobrý taktik.“
Tento názor zazněl v předchozí části rozhovoru od historičky a politoložky, která se věnuje Rusku a Vladimiru Putinovi, Veroniky Salminen. Dále jsme hovořili o tom, v jakém stavu Vladimír Putin převzal moc v Rusku. Slyšeli jsme srovnání propadu ruského HDP na začátku devadesátých let s velkou hospodářskou krizí ve Spojených státech na začátku třicátých let. A dostali jsme se až k opatřením a reformám, které prezident Putin udělal, a k nebývalé popularitě, kterou mu přinesly. A právě o těchto tématech budeme pokračovat i v této části rozhovoru s paní Veronikou Salminen.
Přepis úvodní části rozhovoru:
Martina: Když se podíváme zpětně, tak doba nástupu reforem – zmínili jsme reformy ekonomické, sociální, právní a za malou chvíli se ještě zeptám i na politické – zajišťovala Putinovi obrovskou popularitu, která rostla přímo raketově. Řekněte mi, čím především oslovil lidi, čím si je získával?
Veronika Salminen: On ji má do určité míry dodnes, i když teď mu rating klesá. Jsou to dva ratingy, to mohu potom vysvětlit, ale jeden z ratingů mu klesá. Mám s tím vývojem reálnou zkušenost, sledovala jsem ho, když jsem začala jezdit do Ruska, které se docela rychle měnilo k lepšímu. I když nemohu tvrdit, že jsem byla na Sibiři nebo v takzvané glubince, kde to šlo pomaleji. Většinou jsem byla ve velkých městech, kde bylo vidět změny možná dynamičtější, rychlejší, to je jasné, ale mohla jsem sledovat třeba ruské železnice, jak mění služby atd. Touto reálnou zkušeností bylo, že přišla stabilita. Předtím se stávalo, že lidé běžně i 10 měsíců nedostávali žádný plat, ačkoli chodili do práce, nedostávali po řadu měsíců důchody a podobně. Putin jasně řekl, že tohle musí začít fungovat a dokázal to.
Martina: Fascinuje mě, že lidé stále do té práce chodili…
Veronika Salminen: Chodili, ale práci potom využívali k získávání neformálních příjmů, protože jim nic jiného nezbylo. Policisté brali úplatky. Šla jste skládat zkoušku na univerzitu a musela jste zaplatit profesorovi za zkoušku, protože nedostával plat, tak si holt zkoušky zprivatizoval. Nic jiného mu nezbylo. Teď si představte situaci, že opravdu nedostáváte nic, nemáte peníze a do toho ještě řádí inflace. Takže reálná zkušenost lidí s Vladimirem Putinem byla v tomto ohledu určitě pozitivní, protože tyto věci za něj začaly postupně fungovat.
Jak jsem říkala, bylo to i tím, že ruský stát měl vyšší příjmy na základě světové konjunktury, což bylo velice důležité. Putin měl v tomto ohledu štěstí a reformy také podpořily tento vývoj. Tudíž lidé určitě jednak prodělali zkušenost, že za vlády Putina se mnoho podstatných věcí zlepšilo. A za druhé měl Vladimir Putin vždy velmi dobré PR, uměl komunikovat s veřejností. V Rusku tomu říkají politická technologie, prostě politický marketing. Vzali to za dobrý konec a byli schopni jeho práci dobře prezentovat lidem.
Všimněte si, že Putin má určité charisma a když se stal premiérem a později prezidentem, působil docela normálně. Dnes už tomu tak možná není, protože po dvaceti letech ve vrcholné politice se člověk mění, to není normální život. Ale on tehdy působil jako člověk, který je pracovitý, oproti Jelcinovi vypadal zdravě a čile, do dnešních dnů je sportovec, mimochodem nepije, což byl u Jelcina obrovský problém, a lidé to samozřejmě vnímali. Jelcin bohužel začal symbolizovat rozpad a na jeho osobě to lidé mohli vidět. Putin je člověk, který se nebál říct některé věci natvrdo tak, že to obyčejný prostý člověk pochopil. Existuje slavný výrok, kdy Putin, když došlo k teroristickým útokům, dokonce použil slangové výrazy z mafiózního prostředí, že si to s nimi prostě vyřídí. Takže PR mu, myslím, velice pomohlo – a do dnešních dní myslím, že mu pomáhá. Je to dobře vymyšlené, když umí využívat média a televizi, umí dobře mluvit – i když ne nutně konzistentně.
Co se mi honí hlavou?
Poslední dobou asi hlavně otázka, kde se ve světě najednou bere tolik debility. Kam se poděl ten normální svět?
V Británii se řeší problém s obaly cereálii kde je jedna z kreslených postaviček až příliš hnědá na to, že je vyobrazena v roli uklizeče. Je to prý tak moderně rasistické. Pamatujete když začala ta uprchlická krize? Když Lídl dal do letáků černocha v reklamě na oblečení? A to nebyl jen Lídl. Najednou se v naši slovanské zemi začaly množit reklamní obrázky s tmavě neslovanskými jedinci na reklamy oblečení, sportovních potřeb, obuvi a jiných. Pokud to tedy správně chápu, tak tmavý jedinec použitý v reklamě jako pracující je rasismus, ale když se v reklamě válí na pláži v pěkném oblečení, nebo sportuje či jinak si užívá života, je to v pořádku. Co nám tím asi chtějí naznačit? Že bílí lidi jsou na práci a ti tmavší jen na relax a zábavu?
Najednou se jdou všichni posrat z toho, že v Americe (prý) zemřel černoch. Koho to do prdele zajímá? Ve světě zemře násilnou smrtí tisíce lidí všech národností, vyznání a barvy a nikoho to netrápí, tak proč teď tolik křiku? Protože je to v Americe? Protože to tak vyhovuje Trumpovým politickým protivníkům? Běžte s tím někam. Svět je a byl plný rasismu. Je všude tak proč mně má zajímat ten jeden případ? V dnešní choré době je spousta případů rasismu páchaného na bílých lidech a to přímo v Evropě a řvou snad davy? Jdou bílí do ulic rabovat?
Kdo tu tak starostlivě připravuje tuto černobílou válku? Asi zbytečná otázka, že?
Je to válka která začala někdy v 2015 za mohutné podpory mnohých našich zaprodanců v politice. Hesla jako "Dejme do každé rodiny jednoho uprchlíka, Přijmeme milion uprchlíků...." tyto hesla se najednou ozývala z nejedné prolhané a prodejné huby kdejakého hajzla a lid si to nechal víceméně líbit. Nuž a válka se stupňuje a bude se stupňovat dál až vyvrcholí v něco co se asi jen málokomu normálnímu bude líbit. Jenže to už bude asi pozdě jít do ulic protestovat proti všem hajzlům všech zemí.
Občas se mi zdá, že kdybych se nechal zavřít do blázince, bylo by to lepší. Protože jak to vypadá, blázinec je už všude jinde jen ne v blázinci.
Lupo Anetta Převzato z facebooku.
Převzato v dobré víře, že je tyto informace potřeba šířit dále a že FB je může kdykoli odstranit.
Evropská komise chce tvrdě bojovat proti dezinformacím - zní úvod úvodní věty reportáže České televize. Konkrétně jde tentokrát o dezinformace koronavirové a jako všechny správné dezinformace prý pocházejí hlavně z Ruska, protože Putinovi se nelíbí, jak Evropská unie vzkvétá.
Boj s dezinformacemi je ve dvacátých letech jednadvacátého století ve „sjednocené“ Evropě asi nejoblíbenější činností. Stejně jako například ve století patnáctém v Evropě katolické, nebo ve století dvacátém v Evropě sovětizované.
Na hranici Vnější i vnitřní nepřítel a jejich lži. Žádný režim založený na potlačování svobody se bez nich nikdy neobešel. Nepřítel a jeho lži totiž můžou za všechno a slouží jako umělá mlha, kterou se zakrývá fakt, že se režim hroutí vlastní vahou, protože sám stojí na lži. Mnoho se tedy nezměnilo, ale faktem je, že nynější šiřitelé lží jsou na tom podstatně lépe, než jejich předchůdci. Váš názor na nějaký společenský jev či událost jehož významným identifikátorem je, že neladí s názory vyžadovanými, je sice dezinformací a je tedy třeba ho potírat, ale alespoň vás za něj soudobá inkvizice nebo lidové soudy neupálí na hranici nebo nezavřou do gulagu. Zatím.
Fyzické upálení nebo zavření za ostnatý drát za vyjádření názoru vám dnes sice opravdu v kvetoucí zahradě míru, prosperity a svobody Evropské unie ještě nehrozí, ale upálení symbolické a koncentrák pomyslný už ano.
V mnoha jejích zemích, především v těch západních, které tradičně stojí v čele společenského pokroku, vás jiné názory než ty schválené až příliš snadno přivedou, oblečeného do směšného hábitu a vysoké čepice pomalované čerty, na symbolickou hranici, nebo v pruhovaném pyžamu s číslem do pomyslného gulagu pro společenské vyděděnce.
Protože touha některých lidí po svobodě je věčná, stejně jako touha jiných lidí jim svobodu brát. Zpravidla ve jménu něčeho údajně posvátného, něčeho, na co mají prý patent jen oni – Boha, ideálu, ideologie nebo, a to je dnešní příklad, „pravdy“ . Kdyby to nebylo pokaždé k pláči, bylo to opravdu velice zábavné.
Zachvátí-li tě, zahyneš!
Reportáž mě skutečně zaujala. Ta stejná bojovná rétorika, ty stejné fráze, to fanatické přesvědčení, člověku se v hlavě hned začnou promítat vzpomínky na podobně laděné protektorátní nacistické žurnály o hrozbě sovětského komunismu – Zachvátí-li tě, zahyneš! – nebo ty poúnorové komunistické o číhajícím americkém imperialismu, sionismu a kapitalismu.
Jen se tolik nepoužíval termín dezinformace. Internet neexistoval. Vrcholem sdělovací techniky bylo rádio a dezinformátoři byli zpravidla odkázáni jen na cyklostyl. Moskva se nesnažila rozvrátit tehdejší již krásně Německem sjednocenou Evropu hybridně oklikou přes fejsbuček, ale natvrdo a přímo prostřednictvím té třicet čtyřek. S vydatnou pomocí Západu se jí to tehdy do značné míry podařilo.
A sovětizované Československo, které prezident Beneš – to je ten, co se podle zákona „zasloužil o stát“ a má sochu na Loretánském náměstí, na kterou nikdo nikdy nic nestříká – předložil Stalinovi na stříbrném podnosu, pak zase ostopéro „tvrdě bojovalo“ s „dezinformacemi“ západních kapitalistů.
Fact Check Po krátkém všeobecném úvodu do problematiky nyní následuje factchecková analýza reportáže, ve které měla, vzhledem k tématu, hlavní slovo nejostřejší antidezinformační pastelka z penálu bruselské inkvizice, neomarxistka Věra Jourová. Vzorem je mi hodnotící systém demagogů z Demagog.cz, nových a konečně domácích inkvizitorů a politických komisařů českého fejsbuku.
V době koronavirové krize prý Evropu podle statistik zaplavilo sedm milionů lží a nepravd původem z Ruska a Číny. Možná ano, možná ne, musíme se spolehnout pouze na toto tvrzení. ČT žádná fakta nezveřejnila a nezveřejnila ani zdroj svých informací, což jinak pokaždé všichni „šiřitelé informací“ vydatně hejtují a označují za jeden z rozpoznávacích znaků dezinformace. Neověřitelné. Zavádějící.
V úvodním vystoupení Jourová nepřímo prohlašuje, že jednou ze zásadních evropských hodnot je pravda. Dále říká, že „na pravdě záleží a že fakta patří všem.“ Nevím, jak vy, ale já jsem od roku 2004 získal silný dojem, že jednou ze zásadních evropských hodnot není pravda, ale lež. Mimochodem, v tomto kontextu získává pojmenování jedné z bruselských agitačních úderek „Evropské hodnoty“ konečně nějaký smysl. S tím, že na pravdě záleží a že fakta patří všem naopak souhlasím. Škoda jen, že se těmito krásnými zásadami nikdo v Bruselu neřídí. Zavádějící.
Dále tam zazní informace, že se „objevují cílené snahy o zpochybnění schopnosti Evropy řešit krizi nebo je záměrně zpochybňováno očkování.“ Můj názor ve shodě s dlouhou řadou myslitelů počínaje Platonem a Sokratem je, že zpochybňovat cokoliv je ve svobodné společnosti nezpochybnitelným právem a že toto právo je jedním z pilířů na kterém vyrostla a stojí západní civilizace. Kromě toho je schopnost Evropy efektivně řešit krize skutečně takřka nulová a její „řešení“ pokaždé jen zadělá na další a ještě větší krizi. Pravda.
Evropská komise „chce tvrdě tlačit na sociální sítě, aby nepravdivé informace potíraly.“ Ano, tvrdost, nekompromisnost a hlavně nemilosrdnost jsou vedle propagandy v boji s třídním nepřítelem dalšími klíčovými zbraněmi, to často opakoval už soudruh Lenin. Potírám informace, tedy jsem. Pravda.
Ovšem je „velice obtížné bojovat se lží,“ zaznělo. „Je velice těžké ji vyvracet v momentu, kdy dnes ten, kdo ji vyrobí, tak ji okamžitě rozprskne do milionu domácností.“ Tak tohle klidně slovo od slova podepíšu. Když „proevropská“ média jako třeba ČT nebo Respekt vyrobí lež a okamžitě ji rozprsknou do milionu domácností, tak se s tím skutečně bojuje velice těžce. Pravda.
„Kromě samotného potírání lží je přitom podle Komise potřeba pracovat také s informační gramotností veřejnosti,“ padlo v reportáži dále. Víte, bruselští neosoudruzi, problém je v tom, že moje touha potírat lež je nulová a i historická zkušenost nám říká, že to není dobrý nápad. Vždycky, když chtěl někdo potírat lež, vždycky to dříve nebo později začal dělat pomocí lží. Lež má svoje místo vedle pravdy a já doporučuji nechat na lidech, aby si to přebrali sami. A k tomu nepotřebují informační gramotnost, ale schopnost kriticky myslet. A ta se získává, kromě vrozených předpokladů, které navzdory představám těch nových neobolševiků nebývají rozhodně stejné, pouze vzděláním. Vzděláním nezatíženým balastem ideologie, podotýkám. Takže, Houstone, máme asi fakt velký problém. Jen úplně jiný, než si myslí Brusel a Jourová. Zavádějící blábol.
„Nejúčinnější zbraní proti tanku je zase tank.“ Heinz Guderian
L.L. Převzato z facebooku.
Převzato v dobré víře, že je tyto informace potřeba šířit dále a že FB je může kdykoli odstranit.
